NAŠE POMŮCKY A JEJICH CESTA AŽ K VÁM

ŠKOLA MĚ DĚSÍ UŽ V PRVNÍ TŘÍDĚ

Lůca vždy říká, že ke každé pomůcce napíšeme příběh, jak vznikla. Jo, jo, všechny svůj vývoj mají, ale nikdy se nám nepodařilo je dostat na papír. Tady u této pomůcky mám ale pocit, že i přes časové vytížení se mi chce popsat, jak se na svět dostala PRO OUŠKA aneb článek bych nazvala: ŠKOLA MĚ DĚSÍ UŽ V PRVNÍ TŘÍDĚ.

Může za to dcera mé kamarádky. Eliška se jmenuje. Holčička, která nastoupila do první třídy a moc se těšila. Očekávané nadšení ze školy rychle pominulo. Trápila se ona, trápila se její rodina a situace trvala celý první ročník. Ptáte se proč? Problém, co prvňačku maximálně odrazoval, se jmenoval čtení. Její maminka se mi vždy nešťastně svěřovala, že Eliška ta písmenka prostě neumí spojit dohromady. Ač holky doma tvrdě každý den procvičovaly (a věřte tomu, že to není jen o slovech), pokroky příliš vidět (tedy slyšet) nebyly. Ve škole se učilo genetickou metodou. Nechci rozebírat, která z metod je nej, ale tato Elišce opravdu neseděla. Rodiče, kteří doma s malými školáky bojují se čtením, jistě vědí, jak bezradně se může člověk cítit.

Hned od začátku jsme s Luckou probíraly, co je pro děti největším kamenem úrazu. Pročetly jsme miliony zasvěcených článků, debatovaly s odborníky, zajímaly se, co a jak. Ze všech poznatků nám vyšla základní teze – děti potřebují procvičovat sluchové vnímání – a to již v mateřské školce! Někomu to jde lépe, druhému naopak. Je potřeba upozornit, že sluchové vnímání není žádná

porucha sluchu. Jedná se o primární dovednost, kterou dítě potřebuje k úspěšnému čtení a následnému psaní.

Dumaly jsme, jak dětem vytvořit zábavnou pomůcku, která by je postupně posouvala v jejich vývoji a zároveň dodržovala posloupnost, jak dítě vše vnímá. Začala vznikat naše novinka. První nápady už existovaly na papíře, ale stálé úpravy, změny, přeškrtávání a dopisování neměly konce. Chudáci naši manželé... Psaly jsme si i v noci, když jedna z nás nutně potřebovala druhé sdělit, co ji v dalších myšlenkách napadlo. Samozřejmě jsme si o tom hned ve zprávách chatovaly (jak se odb(p)orně říká). Hurá, asi po třech měsících máme první hotový nástřel! Teď je řada na mně – musím vše slovně hodit na papír. Z dovolené posílám Lůce nafocenou A3, kde má rozepsané, co je potřeba udělat, že jí předávám žezlo, a jdu relaxovat. V její zpětné zprávě bylo cosi o cvoku, ale neberu si nařčení osobně, my už o sobě ledacos víme!!! Další dva měsíce tvrdě maká Lůca a naše chaty opět pokračují – tohle nejde, támhleto jinak... Je skvělé, že mezitím pracujeme i na jiných věcech, protože by nám z toho postupně hráblo.

Sláva, po 7měsícíh tisknu první verzi! S Lůcou si ji pyšně prohlížíme, ale i teď nás napadají změny a znova něco opravujeme.

Hotovo – jdu vyzkoušet funkčnost s naším čerstvě pětiletým Toníčkem. Je nadšený z obrázků, „pátrání" ho baví, většinu zvládá. Vidím, kde je jeho současný strop ve sluchovém vnímání. Hned posílám video Lůce a prožíváme neuvěřitelnou euforii!

To ovšem není vše. Je potřeba pomůcku zkusit i jinde. Další člověk, který záměrně hledá možná úskalí naší novinky, je babička - učitelka, češtinářka, člověk se zkušenostmi. Bere si k sobě dalšího předškoláka. Hned tu máme první cizí zpětnou vazbu. Díky za ni! Opět některé věci upravujeme, ale už se jedná převážně o korektury, srozumitelnost apod. Líbí se jí to, funguje to. Máme radost.

Následně pomůcku ukazujeme logopedicky vzdělané osobě, i tady sklízíme pochvalu. Testujeme na dětech a víme, že některé úkoly jsou pro ně těžké. Ovšem po čase se předškoláci v rozvoji sluchového vnímání opravdu posouvají směrem dopředu a my se zase neskutečně radujeme. Například náš Toníček po 14dnech občasného hraní si s touto pomůckou zvládl další fázi – dokázal určit poslední písmeno ve slově. Někdo si může klepat na čelo, ale my s Lůcou víme, že nastal veliký pokrok!

Když píšu tento článek, pomůcka Pro ouška ještě není veřejná, nachází se v posledních fázích příprav – balení, tisk a další maličkosti, které pro nás znamenají hodně práce. Teď už ale obě víme, že jsme vytvořily něco, co stojí za to!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

K psaní občasných článků o našich podnikatelských krocích jsme dospěly teď – s příchodem nového roku 2018. Už vloni jsme měly tendenci být osobnější, ale osud tomu nějak chtěl, že nebyl čas na zastavení a sdělení našich pocitů. Ano, já Baru a má kamarádka Lůca = my učitelky a náš Aktivní žák.

Ze zkušeností za poslední rok našeho podnikání máme dojem, že slovo „učitel" je strašák pro lidi. Jakmile jsme někam vkročily, kde jsme měly prezentovat naši firmičku, koukali na nás jak na zjevení. Jaký to pocit, když vejdete do sálu plného cizích lidí a ozve se: „Teď to bude vážné, zdravíme Aktivního žáka"...

Kdo nás zná, ví, že jsme obyčejné holky – a pěkně praštěné.

Možná jako důkaz toho, že učitelka může žít úplně obyčejně neobyčejný život, jsem se rozhodly občas se podělit s našimi podrobnějšími zážitky z průběhu vývoje Aktivního žáka.

V našich článcích chceme mluvit za nás, né jak marketing velí, jak by se mělo. My jsme my a nechceme zakrývat, že někdy uděláme chybu, že se stále učíme, že máme radost, když se nám daří (a ono se daří !!!!) ...

Snad Vás svými články přesvědčíme, že učitelka je taky jenom člověk !!!!

Přejeme Vám krásný nový rok 2018!

S úctou Baru a Lůca

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení